Vzpomínky na povodně v Plzni – srpen 2002
Nerad bych se stavěl do role veterána či pamětníka, ale ještě dnes mi naskakuje husí kůže a svírá se hrdlo, když si vzpomenu na první tři dny a noci srpnových povodní roku 2002 v Plzni. Na druhou stranu, byl to pro mě tak silný zážitek, že jako by to bylo včera, si vybavuji některé momenty, detaily a události. A možná právě proto, ještě než je zapomenu, rád bych se k nim u příležitosti uplynutí deseti let vrátil, zaznamenal je a popsal tak, jak jsem je cítil a vnímal já. Začátek léta 2002 byl ve znamení sucha, horka a slunce. Když pak přišel první déšť, koukal jsem z okna a sám sobě si říkal : „To nám to ale krásně prší, konečně se všechno zalije a opláchne, už to bylo potřeba.“ To jsem však ještě netušil, že bude pršet několik dní a že do Plzně přijde jedna z největších a nejničivějších povodní za posledních sto let. Tři dny s prvním mužem města Plzně Potkal jsem je již 12.8.2002 dopoledne u kostela sv. Jiří. Vedoucí odboru životního prostředí Dagmar Svobodová spolu s tehdejším panem primátorem Jiřím Šnebergerem a dalšími lidmi objížděli první zátopová území a monitorovali aktuální stav na řekách. Jezdili Fabií, nebo co to bylo za osobní auto, a tak jsem jim nabídl, že pokud by bylo potřeba, jsme připraveni a ochotni poskytnout naše nové zásahové vozidlo (Lada Niva). „To bude dobré, zatím se to nechá zvládnout “, odvětila Dagmar Svobodová a ani ona ještě netušila, že za necelých sedm hodin bude má nabídka skutečností a že všichni společně prožijeme první tři kritické dny povodní 2002. Přesněji řečeno, ještě téhož dne mi zazvonil mobil s požadavkem, abych se nejpozději do hodiny hlásil na krizovém štábu města s přistaveným autem, v gumovkách, plné výstroji a s plnou nádrží. Nečekal jsem ani minutu a dodnes jsem hrdý na to, že jsem měl tu možnost u toho být, vše vidět a zažít na vlastní kůži po boku tehdejšího primátora Jiřího Šnebergera. Stav, kdy neplatí zákony a město řídí primátor Dojde-li k vyhlášení krizového řízení města (tuším, že vyhlašuje premiér), vše leží a padá na jediném muži, a to primátorovi, který s týmem úředníků, hasičů a dalších specialistů řídí město, veškerý jeho chod a funkce. Krizový štáb zasedal každou hodinu, následně pak každou druhou. Zřízen byl v zasedací místnosti Magistrátu města Plzně v Kopeckého sadech. Každou hodinu se sešli dle krizového scénáře a plánu nejvyšší z nejvyšších, aby společně s primátorem a jeho lidmi řešili aktuální stav. Lidé z odboru obrany a ochrany, životního prostředí, velitel hasičů, policie, městských strážníků, vojenské posádky, ředitel záchranky, zástupci povodí Vltavy, technici vodárny, plynáren, elektráren, dopravních podniků, správy statku a další. Každý měl ve štábu své místo a přesně věděl, co má dělat. Vše fungovalo naprosto úžasně a překvapivě, nikdo neremcal a vše šlo jako po drátku. V takovéto situaci je moc, ale i zodpovědnost primátora města opravdu obrovská , dokonce tak obrovská, že „řídí“ i větší firmy ve městě, „disponuje“ jejich technikou, může nařídit evakuaci osob atd. „Potřebujeme okamžitě pytle, písek, náklaďáky. Je třeba zavřít mosty, zablokovat příjezdové komunikace do města, evakuovat Roudnou, Koterov atd., zajistit náhradní dopravu, zásobování města, ubytování a jídlo pro lidi, informovat veřejnost…. Co nemocnice, záchranka, kolik máme k dispozici sanitek, lůžek, lékařů? Jak hasiči profesionální, dobrovolní? Policie městská i statní? Zavolejte do Škodovky, že zítra lidi nepřijdou, že nařizuji volno. Jaký je stav na přehradě Hracholusky a České údolí? Jak jsme na tom se zásobováním města elektřinou? Co vodárna, depo dopravních podniků? Lidi, proboha, nesmíme to podcenit a hlavně ať se nikomu nic nestane!!! “ Stále stejné otázky se z úst primátora Šnebergera opakovaly hodinu co hodinu a mezitím jsme společně objížděli několik nejkritičtějších míst. Slyším ho jako dnes, jak na každém stanovišti říkal: „ Už skoro neprší. Už to klesá?“ Bohužel pršelo stále stejně a voda stoupala. Pršelo a pršelo – prognóza, co bude a co nás čeká? Celkem tři základní zdroje informací o povodňové situaci se sbíhaly do zasedací místnosti krizového štábu, přičemž každá z těchto informací byla jiná. Meteorologové předpovídali srážky, kraj monitoroval okolní toky, povodí hlídalo přehrady a v Plzni voda stále stoupala. Odhadnout, co bude za hodinu a kdy jaká povodňová vlna přijde či se zase vrátí, bylo téměř nemožné. Tady svou schopnost vyhodnotit situaci podle znalosti terénu, zátopových území a aktuálně naměřených průtoků výrazně zúročila vedoucí odboru životního prostředí MMP Dagmar Svobodová. Právě ona byla tou nejdůležitější osobou, která tehdy ještě bez povodňového modelu a počítačové simulace musela odhadovat, kolik kde vody přibude a nebo odteče. Byl to boj o každý centimetr, o každou minutu a až s odstupem času se ukázalo, že to byl boj vyrovnaný. Odbor obrany a ochrany V dobách, kdy jsem ještě pracoval na magistrátu MMP, byl pro mě tento odbor záhadnou složkou o jejímž významu jsem v době míru a klidu dosti pochyboval. Až při povodních jsem se přesvědčil o tom, že je to jeden z nejklíčovějších odborů města a že je dobře, že ho město má. Další významnou osobou, která je do jisté míry tak trochu v pozadí i přesto, že byla při povodních jednou z nejdůležitějších, je vedoucí tohoto odboru, pan Petr Liška. Ten totiž se svými lidmi připravuje, zpracovává a řídí všechny krizové plány, seznamy kontaktů, firem a institucí. To, že to dělá dobře, se prokázalo právě při povodních v srpnu 2002. Bez aktuálních kontaktů a seznamů použitelné techniky, klíčového majetku města, strategických lokalit a dalších věcí by se totiž ani krizový štáb neměl šanci sejít. To projedeme! Stojíme s autem na křižovatce Jateční a Chrástecké ulice, koukám dolů na zatopenou silnici a na kmenech tří starých topolů vidím, že přes ni teče minimálně 1,5 m vody. Potřebujeme se s panem primátorem urgentně dostat na Doubravku a do Bukovce. Do ticha zazní: „To projedeme!“, zahlásí Jiří Šneberger a ani na vteřinu o tom nezapochyboval. „To neprojedeme“, dovolím si oponovat a neuposlechnout příkazu. To už ale byla zatopená a neprůjezdná i křižovatka na Rokycanské třídě u Baumaxu a most přes řeku Úslavu na Těšínské ulici byl v tu dobu v rekonstrukci. Podobná situace byla i na mostě v Lobzích, kde se dalo projet pouze na speciální povolení. Pytlování na nábřeží Když jsem viděl, jak auta navážela písek a stovky lidí, kteří neúnavně pytlovali, byl jsem dojat tou soudržností obyvatel společně bránících své město. Pozor, náklaďák!!! Dav se vzorně rozestoupil - sem to svrhněte - lopaty - střídáme - pytle - provázky… Staří, mladí, vyhrnuté nohavice, čvachtající ve vodě, bez rozdílu věku, postavení a názoru plnili pytle s pískem a spolu s vyčerpanými hasiči, kteří akci řídili, stavěli po obou stranách nábřeží protipovodňové zábrany. V jeden okamžik tekla řeka minimálně půl metru nad horní hranou kamenné regulace koryta řeky, sevřená jen díky zábranám z pytlů . To už ale hasiči museli uříznout na mostě u Jána zábradlí a vytahovat z řeky kmeny, části rekreačních chatek a vše, co přinesla voda a bránilo jejímu průtoku. Dobrovolníci V půlce zasedání krizového štábu se najednou rozletěly dveře u zasedací místnosti a dovnitř se vřítil svérázný chlapík. Nevím, jak se ten pán jmenuje, ale určitě ho zná většina Plzeňanů, jelikož je to taková poměrně známá tvář a postava Plzně. „Kde je primátor? Kde je primátor?“ Dožadoval se audience. „Pane primátore, tak jsem tady a spolu s ostatními, kteří čekají venku, se hlásíme do první linie a jsme připraveni pomáhat.“ V ten okamžik to možná nikdo z nás pod návalem důležitějších věcí moc kladně nevnímal, ale pravdou zůstává, že pak tento člověk vedl celé skupiny dobrovolníků, kteří na Roudné pomáhali zoufalým lidem vyklízet poničené domácnosti a vynášet bahno. Voda opadává a škody vyplouvají na povrch Spolu s naplaveným bahnem a hromadami poškozených věcí na některých místech vyplavala i těla uhynulých zvířat. Jelikož bylo třeba je s ohledem na případná nákazová rizika řádně zlikvidovat, byl náš spolek, jakožto Záchranná stanice živočichů pověřen tento problém vyřešit. Tři dny jsme sváželi desítky utopených slepic, králíků a domácích zvířat do chladícího boxu a kontejneru na veterinární kliniku Vedilab, kde doktor František Čada zajistil kontejner a následně i likvidaci. Z volně žijících živočichů se našly tři srny a několik ježků. Ke zvířatům však přibylo i zkažené maso z domácností a některých provozoven. Vzpomínám, že nejkurióznější bylo vybalování 125 balíčků naporcovaných vepřových kotlet (balených po dvou) z restaurace na Roudné. Plzeň - suverénní město s vyrovnaným rozpočtem a přebytkem To, že Plzeň a Plzeňané ve finále povodně 2002 zvládli a že se po povodních i docela rychle vzpamatovali bylo výsledkem toho, že do té doby byla Plzeň ekonomicky stabilním a suverénním městem. Rovněž si totiž vzpomínám na pichlavá vystoupení některých (tehdy opozičních) zastupitelů, kteří se rozčilovali nad tím, že město neumí se svými penězi hospodařit, že peníze se mají investovat, točit a ne povalovat ve fondu rezerv. Málokdo pak ale po povodních přiznal, že kdyby Plzeň neměla ve fondu rezerv onu železnou zásobu, tak by ona sama i s jejími obyvateli měla vážné existenční problémy. Tři tisíce v bankomatu O tom, že solidárnost lidí byla chvílemi až neuvěřitelná, svědčí i další má osobní zkušenost. Třetí noc bylo potřeba dočerpat do zásahového vozidla pohonné hmoty. Vyrazil jsem proto k bankomatu v Kopeckého sadech, abych vybral potřebnou hotovost. Nevím, jak se to stalo, ale od bankomatu jsem odcházel bez peněz, jelikož jsem je zapomněl ze spodní schránky vyndat. Že je nemám, jsem zjistil až na čerpací stanici a tak jsem se k bankomatu rychle vrátil. Moc jsem tomu nevěřil, ale za pokus to stojí. O to více jsem pak byl překvapen, když na bankomatu byl nalepený lísteček se vzkazem: „ Komu něco schází, nechť zavolá na tento telefon “. Zavolal jsem a ony 3.000,- Kč dostal zpět. Paní, na jejíž jméno si bohužel už dnes také nevzpomenu (vím jen, že pracovala na MMP), šla do bankomatu vybrat hotovost hned po mně, peníze našla. Nejen, že si je nenechala, ale ještě napsala právě onen vzkaz. Tak stmeleni byli obyvatelé města v době, kdy jejich městu teklo do bot! A tímto pozitivním odstavcem bych rád zakončil své vzpomínání. Pravda, trošku mě mrzí, že ta soudržnost, tolerance a solidárnost nám po povodních dlouho nevydržela, ale co se dá dělat. Možná, že zase přijde do Plzně nějaká velká voda, která odnese to špatné a stmelí lidi žijící v jednom městě stejně tak, jako to bylo v srpnu roku 2002. Karel Makoň 13. srpna 2012
