Příběh malých strakapoudů.
Vyzvedl jsem je ve čtvrtek (19. 5. 2016) večer v Chodské Lhotě na Domažlicku.
Pán, co mi předával pět ukřičených strakapoudů velkých, je měl půl dne na dvoře v dutině poraženého dubu, který si přivezl z lesa na topení. „Až když jsem začal dřevo porcovat na špalky, tak jsem zaslechl křik mláďat v dutině jednoho z dovezených kmenů. Bylo to nechtěné, dřevo jsem koupil už jako naporážené.“
Odchov strakapoudů není zas až tak složitý, ale popravdě řečeno, že bych z tohoto poměrně častého případu byl nějak extra nadšený, se říci také nedá . Je to hlavně časově náročná záležitost a vychovat mláďata tak, aby byla pak plnohodnotně připravena na návrat zpět do volné přírody a samostatný život, je problém. Proto také v takovýchto případech většinou raději přistoupíme k co nejrychlejší adopci mláďat do jiných hnízd. Adopce probíhá vždy ke stejnému druhu, pokud možno věkově stejně starým mláďatům a vždy do určitého počtu mláďat na hnízdě.
U našich mláďat strakapoudů to bylo ve finále tak, že jedno mládě uhynulo na stanici a zbývající čtyři byla přistrčena po dvojici do dvou náhradních hnízd. Adoptovaná mláďata byla označena ornitologickými kroužky, a tak následná kontrola dutin speciální kamerou jasně ukáže, zda byla mláďata adoptivními rodiči úspěšně odchována a vyvedena, nebo zda zůstala v náhradní dutině a uhynula.
Na fotografii kolegyně Marie Hrynkivová při krmení mláďat strakapouda velkého v areálu ZSŽ Plzeň a realizace adopce čtyř mláďat do náhradních hnízd v Kokotském polesí na Rokycansku.
