Ostrá akce pod rouškou tmy.
Po dlouhé době konečně další pořádná akce.
Je středa 25. 10. 2017 něco kolem 16. hodiny. Jakýsi pán, jehož jméno jsem zapomněl, hlásí kavku obecnou, zamotanou do ochranné sítě proti holubům na kopuli hlavního vlakového nádraží ČD v Plzni: „Viděl jsem ji tam již včera, a je to ve spodní části sítě horní části kopule, ze strany otočené směrem na Slovany. Určitě je živá, ještě se tam plácá.“
V tu dobou jedu v autě z jiné akce a jsem necelých 40 km od Plzně. Hned jak přijedu, musíme ještě s dalším týmem a kajakem přednostně vyrazit odchytit labuť s háčkem v noze do Sedlce u Starého Plzence. Na nádraží se dostanu nejdříve tak kolem 19. hodiny, a to už bude tma.
Na základě těchto všech skutečností kontaktuji se žádostí a prosbou o součinnost kolegy profesionální hasiče. Případ ochotně přebírají a operativně předávají místně kompetentním hasičům „ drážním“. Ti mi kolem 18. hodiny z místa telefonují, že kavka se už nehýbá, a její vyproštění je za tmy příliš riskantní.
Vracím se do Plzně a ze Sedlce volám kolegu Petra Kokošku. Ten neváhá ani minutu, a tak jedeme situaci prověřit přímo na místo. Drážní hasiči měli pravdu. Kavku jsme v té tmě ani neviděli a pro dospělého chlapa mé či Petrovy rozložitosti to bylo poměrně hodně riskantní. Navíc atypicky spádovaná měděná střecha s vysráženou vlhkostí slušně klouzala a bezpečné zajištění lezce je technicky i logisticky velice náročné. Odvezl jsem tedy kolegu Kokošku zpět domů a vyměnil ho za výrazně lehčího a mrštnějšího Miloše Paiskera ml. Ten má se střechami už své zkušenosti a vše bude jistější.
Mildu jsem od poloviny prázdnin téměř neviděl. Navíc má složitější období dospívání v muže, a tak čekáme, až to přejde, protože by to jeden z nás nemusel úplně přežít.
Kavka zamotaná v síti na kopuli hlavního vlakového nádraží v kombinaci s faktem, že nikdo jiný si na to teď v noci netroufá, však byla pro Miloše velká výzva. Proto se také ve 21:30 hod. na kopuli vlakového nádraží vracíme v plné výstroji, odhodláni kavku prostě sundat.
Vše musí klapnout na první dobrou, vysvětlujeme si systém jištění, upřesňujeme, kdo a kde bude a jak se budeme dorozumívat. Já šplhám do horní části kopule a jistím se v jediném, k místu nejblíže umístěném, střešním vikýři. Kavku však stále nevidím a nevidím ani samotného Mildu, kterého mám na laně jistit. Ten vylézá kousek pode mnou z jiného střešního vikýře a připíná se na jisticí lano. Další lano si bere jako manipulační a opatrně, téměř jako stín, se vydává po obvodu střechy za roh mého zorného pole. Co a jak následně dělal, jsem já už opět neviděl. Podle povelů a škubání lana jsem jen povoloval, přitahoval a jistil. Asi po 15 minutách byl Milda i s kavkou zpět v bezpečí kopule. Pozavírali jsme a zabezpečili použité vikýře, zabalili výstroj a opustili střechy i lokalitu.
Ve 22:40 hod. jsem ještě Mildu s kavkou po jeho parádním výkonu před nádražím vyfotografoval a společně jsme ji značně vyčerpanou odvezli do voliéry na stanici.
Byla to opravdu parádní a velice profesionální akce, jejíž happyend kazí pouze skutečnost, že značně vysílená kavka následně vyčerpání podlehla a uhynula .
Každopádně všichni zúčastnění udělali, co mohli, a my jsme v rámci této ostré akce pod rouškou tmy získali další cenné zkušenosti
