TISKOVÁ ZPRÁVA DES OP Plzeň
Záchranná stanice živočichů Plzeň
31. 7. 2019
Téměř každý den bojujeme s lidskou bezohledností, ignorancí a hloupostí.
Po 25 letech činnosti se bojím přemýšlet nad tím, co nás ještě čeká a kam až to může dojít.
Naštěstí se však ještě občas najdou lidé, situace a momenty, které jsou opakem toho, co nás donekonečna vysává a ničí. Naštěstí ještě každý den narazím alespoň na jednoho rozumného, racionálního a reálně uvažujícího člověka či skupinku téměř vyhynulých jedinců z rodu HOMO SAPIENS SAPIENS (člověk moudrý, uvažující a myslící). Pravda, není jich mnoho, a masa idiotů je bohužel válcuje, přesto rozumní lidé ještě jsou, a já jim za to děkuji.
Je čtvrtek 25. 7. 2019, nesnesitelné vedro, dusno a zátěžový stupeň číslo 3 se opakuje již několikátý týden. Bohužel, stejně jako rtuť na teploměru jen tak neklesá, a to ani večer, tak neklesá ani počet telefonátů, výjezdů a zásahů, které je třeba neprodleně řešit.
Je krátce před 16. hodinou a na zásahový mobilní telefon volá pan Filip Uhlík s tím, že si všiml, že ve světlíku obytného domu u náměstí Republiky v Riegrově ulici v úrovni třetího patra, kde mají firemní kuchyňku a kanceláře, sedí na parapetu tmavého světlíku poštolka.
Vysvětluji pánovi, že momentálně jsem zapadlý v blátě a rákosí rybníčku v Křimicích, kde hledám hnízdo pochopů a že hned jak vylezu (jestli tedy vůbec vylezu), tak přijedu.
Pán slíbil, že na mě v práci počká a obezřetně otevřel okno do kuchyňky s tím, že poštolka z tmavého světlíku skočí dovnitř a následně bude bez problému chycena. Zároveň se vydal v mezičase operativně shánět přístup do světlíku a také klíče od sousedních kanceláří a objektů.
To se mu však nepodařilo, jelikož byl v domě už sám, a tak jediného koho sehnal, byl bratr Marek a kolega z vedlejší kanceláře, který se rovněž chystal z práce domů. No a právě tito tři muži se tento jinak příšerný den stali mými „HRDINY“ a výrazně přispěli k tomu, že Vám mohu tento příběh vůbec napsat.
„Čekali jste dlouho?“ „Čekali, ale to nevadí, nechali jsme svítit v kuchyňce, možná, že skočila dovnitř a teď ji jenom seberete“, říká Filip a opatrně otevírá dveře kuchyňky na spojovací chodbu. „To byl dobrý nápad,“ kvituji snahu a snažím se poštolku co nejdříve najít, tak aby se nevrátila do tmavého světlíku. Bohužel v kuchyňce poštolka není. Koukáme do světlíku a nevidíme ji ani tam. No přesněji, tady by ta poštolka musela být velká alespoň jako labuť či čáp, abychom ji v té miniaturní tmavé díře několika pater, vyplněné odvětráním, kabely a rourami, vůbec kdy viděli. Pod námi je ve světlíku navíc kovová mříž, na ní kus nějakého papundeklu a dole další dvě patra typu černá díra. „Chlapi, to nedáme,“ beru baterku, dlouhou teleskopickou tyč a šátrám, kde se dá, tak abych poštolku vyplašil a našel. Popravdě nejsem momentálně ve stavu, kdy bych se mohl do světlíku spustit a jako pavouk lézt rozepřený po stěně do dalšího patra. „Já tam vlezu,“ říká Marek, „přece ji tam nenecháme, musí tam někde být.“ Ještě jednou kontrolujeme celou kuchyňku, a to už se Marek obléká do mé černé kombinézy a lezeckého postroje. „Vlezu tam a hotovo!“. Jak řekl, tak se stalo. Jistil jsem ho na laně a Marek se neohroženě nasoukal do zaprášeného prostoru asi tak sto let neuklízeného světlíku. „Sedí tady nahoře za tou rourou u kabelů na střechu, je tam zachycená křídlem.“ Potřebuji tu dlouhou teleskopickou tyč. Ta je však ještě stále krátká. „Koště, lepenku!“ Filip přináší koště a kancelářskou lepenku. Vytrhl násadu z koštěte a lepenkou nastavujeme teleskopickou tyč. „Výborně, ale ještě tak 20 cm mi schází,“ říká Marek, který se jako Batman posouvá po stěně světlíku směrem nahoru. Pot, prach, špína a drolící se omítka. Najednou se ozvalo zaplácání křídel, škrábavý zvuk jak poštolka zachytila drápy o plechovou rouru a šup, byla venku. Sama by to nedokázala a nikdy by se ven nedostala. Navíc díra ze světlíku byla opravdu hodně zúžená nejrůznějšími konstrukcemi. „Je venku,“ hlásí Marek. Kouknu se ještě dolů, zda tam není spadlé mládě. Spouštím Marka na laně na kovovou mříž. Svítí dolů baterkou, rachtá dole tyčí. Vypadá to, že tam nic není. Necelá půlhodina a akce je ukončena. Marek se vyšvihl do okénka kuchyňky, Filip mu postupně odebírá jednotlivé pomůcky a všichni jsme zpoceni jako nikdy předtím. Balíme věci, Marek se jde osprchovat a převléknout, poštolka je zachráněna a já se jedu podívat na Luční potok k Nýřanům, kde prý „hajzl“ bobr staví hráze a ničí ten „úžasný“ zmeliorovaný potok.
Každopádně, Marku a Filipe, děkuji, bylo mi potěšením se s Vámi potkat.
