Karel Makoň - DES OP Plzeň
2. 3. 2020
Začalo to v lednu ptačí chřipkou, dva týdny zpět jsme řešili vichřice, týden už v mediích není nic jiného než koronavirus, v Plzni v Malesicích jsem rozmisťoval cedule, že bobr není náš nepřítel a na víkend „vyjela“ média s oblíbeným „suchem“. Je těžké se nezbláznit. Co to bude dál?
Řeči se vedou a voda teče!
Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá!
Co si nadrobíme, to si také sníme!
Tak jsem si po týdnu, co ze všech stran slyšíme pouze o koronaviru, otevřel noviny a přečetl o další blížící se pohromně zvané „SUCHO!“. Tuto zimu nenapadl téměř žádný sníh a vědci varují, odborníci upozorňují a vše nasvědčuje tomu, že nám „příroda – planeta“ začíná vracet to, co my (lidstvo) jí dopřáváme už několik let.
Vichřice, výkyvy teplot, sucho, povodně, globální oteplování, migrace, nákazy a viry, každý se najednou diví. Kde se to tu vlastně vzalo? Kde?
Těch pár kapek a čím dál vzácnější voda, která spadla na naše území za poslední dva týdny nám zase zbůhdarma stále pečlivě vybetonovanými, vyřezanými a lidskou rukou zmršenými koryty potoků a řek odtekla nenávratně pryč. Navíc cestou si vzala nějakou tu ornou půdu, a tak čekám další udivené články o tom, jak ztrácíme úrodnou půdu pod nohama, případně kolik miliard zase stát vynaloží na to, aby se zjistilo to, co se mělo řešit už dávno.
A přitom například bobr, kterého pro jistotu všichni bytostně nenávidíme, protože nám ničí tu naši „krásnou“ českou krajinu, na kterou jsme 70 let zvyklí. Tak právě tenhle prokletý bobr staví ty příšerné hráze a jako jediný v tomto státě vrací naší krajině její přirozenou tvář a hlavně funkci! On je ten, kdo zadržuje vodu v krajině, posiluje spodní vody, zakládá kořenové čistírny, zmírňuje následky eroze, zavlažuje vyprahlou půdu a buduje vodní rezervoáry. Ale o tom se nepíše, to jako kdyby nebylo. Hlavně, že je lid stále v napětí a má tu svou úžasnou vládu, která to jak mávnutím kouzelného proutku všechno vyřeší sudem pod okap. Kdyby ne, tak až nám v létě bude zase chybět ta voda, která nám teď krajinou jen protekla a vzala sebou tu ornici, tak to pak zase svedeme na špatné počasí a úplně pomatenou přírodu.
Větru, dešti asi také už neporučíme, a tak budeme stále dokola slýchat, jak je třeba vyřezat vzrostlé stromy, aby na nikoho nespadly. Nebo že když fouká vítr, tak nemáme chodit do našich monokulturních lesů, kde stromy vítr láme jako třísky. Navíc stále válčíme i s tím kůrovcem, kterému se v našich, opět špatně založených smrkových lesích (světe, div se), neobvykle dobře daří. No a proto také zase smrk vyměníme za smrk a jedeme dál, protože dřevo je potřeba, les je tady pouze pro nás a je třeba z něj řádně co nejvíc vytěžit (ekonomicky a teď zejména).
Aby toho nebylo málo, tak dle instrukcí odborníků z příslušného ministerstva hlavně „papejte“ vitamíny, protože se souhlasem a za přispění odborníků zase z jiného ministerstva posypeme pole jedem na hraboše, aby nebyly škody na řepce a pšenici, ze které následně bude asi obzvláště dobrá mouka na pečivo a chleba.
Ano, přátelé, to vše je ten náš dokonalý a tolik zprofanovaný lidský svět versus úplně blbá příroda.
Každý rozumí všemu a samozvaných odborníků na ekologii je plná republika. Jenže málokdo z nich si uvědomuje, že si za ten současný stav můžeme jenom my sami a hlavně, že je třeba začít věci řešit, ne si o nich jen stále povídat. Protože, jak praví staré přísloví: „ Řeči se vedou a voda teče!“ Nebo: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá!“, případně „Co si nadrobíme, to si také sníme!“
