TISKOVÁ ZPRÁVA DES OP Plzeň
Záchranná stanice živočichů Plzeň
30. 6. 2020
Zvíře jako věc.
Na začátku to jsou všechno domácí mazlíčci, miláčci a hračky. Vidíme v televizi či na sociálních sítích, jak někdo chová bílého ježečka, roztomilou myšku či papouška. Chceme to mít také a málokdo si uvědomuje, že živé zvíře, a to i to nejmenší, je většinou obrovská starost, zodpovědnost a závazek. Navíc teď v době, kdy nikdo nemá na nic čas, je doslova nezodpovědné k sobě poutat dalšího živého tvora, o kterého se budete muset kolikrát i několik let starat.
Enormní počet uniklých papoušků.
Není týden, abychom neřešili nějakého papouška. Někomu nechtěně ulétl při větrání a ten svého opeřeného společníka hledá. Někomu nechtěně ulétl a nehledá ho vůbec. Případů, kdy chovatelé hlásili k nám na ZSŽ či Městskou policii Plzeň únik malých i velkých papoušků, jsme jenom za červen 2020 v Plzeňském kraji registrovali zhruba kolem 10. Přičteme-li k tomu však samici páva, kterou přivezl do Plzně na Hlavní vlakové nádraží ČD osobní vlak od Budějovic a další oznámení volného pohybu exotických opeřenců na území města, budeme jenom za červen zhruba na 40 případech. Navíc většina odchycených zvířat není označena či zaregistrována, a tak šance na jejich návrat k původnímu majiteli je mizivá. Proto chováte-li zvíře, na kterém vám opravdu záleží, zcela určitě je plus, když ho máte viditelně označené a zaregistrované tak, aby se na vás dal dohledat kontakt. Zejména u papoušků, andulek a ptáků chovaných v hospodářských a zájmových chovech je to nezbytně nutné.
Korela na hřbitově v Plzni u Václava.
Zdrchaná korela žluté barvy seděla na hrobě hned pod zlatým písmem. Na první pohled to vypadalo, že nešťastný opeřenec nečekaně přišel o svého „páníčka či paničku“ a vydal se je hledat na hřbitov, odhodlán zemřít žalem přímo na hrobě. Melancholická duše spisovatele románů by dokázala z této fotografie určitě vykřesat srdcervoucí příběh, u kterého by nezůstalo jedno oko suché. Realita však byla úplně jiná a vzhledem k tomu, že od jiných ptáků pocuchaná korela se nenechala jen tak odchytit a odpoledne seděla na lípě u úplně jiného hrobu, se pravděpodobně jednalo pouze o náhodu.
Pět osmáků ve „škatuli“ u Boleváku.
I tento příběh může mít dva úhly pohledu. Zatímco ředitel základní školy by se mohl mylně domnívat, že jde o nějakou extravagantnost žáků osmé třídy, my ze záchranné stanice živočichů víme, že jde o osmáky degu, malé hlodavce chované v zajetí zejména dětmi. V tomto případě teď šlo o zvířata opuštěná, vyhozená, kterých se někdo tímto nezodpovědným a neomluvitelným způsobem zbavil. K papírové krabici s rodinkou osmáků u zastávky autobusu byla telefonicky přivolána hlídka Městské policie Plzeň. Jelikož se opět jedná o neoznačená, neevidovaná a nikým nehledaná zvířata ze zájmového chovu, skončila rodinka u nás v ZSŽ a v registru opuštěných zvířat města Plzně. Podobné případy řešíme spolu s kolegy, kteří se na dané druhy specializují a dokáží najít nového zodpovědnějšího chovatele, což se jim už podařilo u nejednoho opuštěného nešťastníka. Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že opuštění, vyhození či zbavení se zvířete je trestné a dokonce může být kvalifikováno jako trestný čin!
Vodní želvy nádherné a žlutolícé.
Malé i velké, rychlé či pomalejší, téměř u každého rybníka, řeky či louže. Před dvaceti třiceti lety ji dostal jako prvňáček za vysvědčení, tehdy byla velká jako padesátikoruna a vešla se do malinkého akvária po křečkovi. Dnes je však želva, kterou každý z nás jako dítě chtěl, už velká jako jídelní talíř a v akváriu se těžko otočí. Co sežere, z druhé strany z ní vypadne, a tak každodenní výměna zapáchající vody s viditelně nevyhovujícími podmínkami k chovu svádí k tomu dát želvě „svobodu“. No a to je právě ten problém, který se dnes řeší na evropské úrovni. Nepůvodní živočich z Jižní Ameriky či Asie, dovlečený člověkem do Evropy, se v důsledku lidské nezodpovědnosti dostal do naší původní přírody. Situace a stav, který by v přírodě přirozeně nikdy nenastal a se kterým příroda nepočítala. Člověkem přivezení vetřelci pak nejčastěji nemocemi, nákazami, ale i potravní dravostí systematicky zlikvidují druhy zvířat původních a nastoupí na jejich místo. Tím však citelně zasáhnou do celkového ekosystému a začnou se dít věci s nedozírnými následky, které by se nikdy normálně nestaly. Proto se dnes EU snaží sjednat nápravu a nepůvodní druhy živočichů i rostlin opět vrátit do jejich domoviny a z Evropy vymazat. To samé pak platí zejména u raka signálního, norka amerického, nutrie či mývala.
A na závěr už jen ornitologická perlička.
Naši původní a dnes vzácnou hrdličku divokou, kterou vyfotografoval kolega Pavel Steinbach na Šlovickém vrchu u Dobřan, vytlačila v minulosti člověkem dovezená a částečně zdomácnělá hrdlička zahradní (neboli Balkánská). Už jak název napovídá, jedná se o druh dovezený z Balkánu a zatímco naše děti už ani jinou hrdličku než tu Balkánskou vlastně neznají, tak o té naší divoké můžete slyší už jen v literatuře (Máchův Máj).
