27.11.2020 Další příběh jeřábů popelavých

V srpnu 2020 jsme Vás informovali o našem úspěšném odchytu dospělého jeřába popelavého na Tachovsku. Tehdy pelichajícího dospělého pravděpodobně samce jsme s Radkem Zemanem zcela nečekaně a náhodně odchytili nedaleko obce Tisová na Tachovsku, kde vzácní jeřábi popelaví již několik let i hnízdí. Pro nás tehdy neuvěřitelný zážitek a frajerský odchyt poměrně silného a divokého zvířete.

Jeřába jsme tenkrát během 11 minut od zpozorování ptáka na louce ve vysoké trávě dostihli, odchytili, okroužkovali a vypustili s tím, že jizvy na rukách má Radek do dnes.

Jeřáb popelavý je něco jako takový český létající pštros, rychlý běžec se silnýma vytrénovanýma nohama, ostrými drápy na prstech a harpunovitým zobákem na dlouhém krku. Chytit a zpacifikovat takového ptáka není vůbec snadné a věřte, že z nás tenkrát teklo hodně krve, než jsme mu nasadili ornitologický kroužek.

Neuběhly ani tři měsíce a informovali jsme Vás o nezvykle silném letošním tahu jeřábů popelavých. Hejna letících jeřábů hlásili kolegové jak z celého Plzeňského kraje, hlavně pak Domažlicka a Tachovska. Na Tachovsku navíc některé lokality jsou známé tím, že protahující jeřábi se zde na pár hodin i dní zastaví, a tak ornitologové manželé Machačovi sčítali a sledovali letos stovková hejna jeřábů od konce října až do začátku listopadu.

Na jedno takové hejno cca 150 exemplářů jsme se jeli s Radkem Zemanem ve středu (25. 11. 2020) podívat i my. V mlze na zoraném poli po kukuřici jsme na obrovskou vzdálenost fotografovali a z fotografií následně sčítali počty jeřábů vyzobávajících z orby zbytky kukuřice.

Pohled pro bohy, když v tom jsme si všimli jednoho jeřába mimo obrovské hejno. Přibližně 200 m od hejna směrem k nám sedí jeřáb a nervózně sleduje naše stojící auto. Říkám Radkovi: „ Ten pták nelétá a má nějaký problém.“ Beru do ruky dalekohled a vystupuji z auta. Radek bere foťák a vyráží za mnou. Oba koukáme, fotíme a zvětšujeme na displeji fotografie. Na první pohled není na jeřábovi nic zvláštního, žádné svěšené, přeražené křídlo, zamotaná noha do provázku z balíků, viditelně poničené opeření. Jeřáb stojí, kouká a sem tam popojde. Znovu opakuji: „Ten pták nelétá!“ Radek odvětil: „Dobře, jdeme na něj.“ Vydává se do oranice i s foťákem, jeřábi daleko od osamoceného jedince i nás se zvedají a za hlasitého troubení se přesouvají na vzdálenější část pole. „Náš“ jeřáb se dává do pohybu a velice rychle běží! Velice rychle běží i Radek, i když na hluboko zoraném poli to opravdu není opět žádná legrace. Navíc jeřáb si stále udržuje od Radka odstup minimálně 300 m. Běží rychle a občas si pomůže křídly, místy i popolétne dva tři metry nad zemí, ale defekt na pravém křídle je už teď i vidět. „Nelétá, toho dáme,“ sípe vyřízený běžící Radek.  To už jsme ale ze zoraného pole na louce a jeřáb míří k vypuštěnému Bezděkovskému rybníku, zkušeně proběhne pruhem rákosí na břehu a po bahně kopírujícím rákosí mizí na druhém konci rybníka ve vrbičkách. Tak to je náš konec, startujeme dron a snažíme se ptáka najít. Zároveň přejíždíme autem na sousední louku, když vtom je pták už zase o 300 m jinde uprostřed pastviny mimo porost. Jedeme za ním, ale stále nám uniká, louka je podmáčená, navíc ohradník na dobytek nás zastavil a jeřáb s každým dalším krokem zvyšuje svůj náskok. „Je někde na té zadní louce u lesa, jak jsme chytili toho prvního,“ křičí Radek z prostředka sousední pastviny u Borského rybníka. Projíždím totálně rozblácenou cestu, beru Radka z venku na rám auta a jedeme po posekané louce dál. „Támhle je a běží, jeď za ním.“  Jedu co to dá a co se Radek udrží, zkracujeme jeřábův náskok a už jsme 10 m od něj. „Teď!“ Přibrzdím a Radek skáče z rámu jako filmový hrdina a běží jako gepard až jeřába doběhne a chytí.  Dal do toho poslední zbytky svých sil úplně stejně, jako to bylo v srpnu při odchytu pelichajícího samce na úplně stejné louce pár metrů od místa prvního odchytu. Neuvěřitelné, neskrýváme radost a já fotím, fotím, fotím. Škoda jen, že nemáme tu akci zdokumentovanou úplně celou, jeřáb nás totiž vodil za nos podle mapy 4,7 km, než se nám ho podařilo chytit.

Jelikož se jedná o dospělého, ale výrazně menšího a lehčího ptáka (pravděpodobně samici), nebyl odchyt tentokrát takovým krveprolitím jako v případě našeho odchytu jeřába prvého. Navíc tady se prokazatelně jednalo i o odchyt částečně handicapovaného ptáka, což prokázalo i následné veterinární vyšetření a RTG snímek.

Tady si možná leckdo řekne: „No jo, odchytit poraněného ptáka dokáže každý.“ Jenže tenhle pták měl své poranění už částečně zhojené (fraktura je velice slušně srostlá) a dokonce na lokalitě už i nějakou dobu rehabilitoval. Dost možná se dokonce i jedná o jeřába, který na lokalitě hnízdil a dobře ji zná.  Tomu by odpovídalo i jeho chování a trasa úniku. A když půjdeme v teoretických úvahách ještě dál, tak to může být třeba samice od samce, kterého jsme chytili a okroužkovali v srpnu. Nic z toho však není úplně podložené, samozřejmě se jedná jen o domněnky, rovněž to může být pták z první říjnové tahové vlny, který se zranil na lokalitě o všude přítomné dráty elektrického vedení a podobně.

Každopádně co ale víme úplně přesně, je skutečnost, že pták je citelně handicapovaný se zhojenou a srostlou frakturou vřetenní kosti na pravém křídle. Viditelný defekt je i v loketním kloubu a na hlavici loketní kosti. Pravděpodobně došlo i k poranění pravé nohy, přičemž doba od poranění (úrazu) se odhaduje zhruba na 4-5 týdnů s tím, že křídlo už velice pěkně skládá k tělu, ale pravděpodobně nebude už nikdy plně funkční. Plně funkční znamená, že jeřáb rozhodně nebude moci létat dálky, které jeřábi létají na zimoviště a zpět.

Na druhou stranu se ale může naučit s handicapem velice slušně fungovat, a tak zatím čekáme, jak se bude vše hojit a podle toho se rozhodneme, co s jeřábem dál. Každopádně přes zimu bude muset stejně zůstat v zajetí a do jara může být situace úplně jiná.