15.4.2021 Zemřel pan Václav Bošek

Ze středy na čtvrtek (14. - 15. 4. 2021) zemřel (ve věku nedožitých 86 let) můj velký učitel, ale také neskutečný paličák a jeden z největších velikánů ornitologie a kroužkovatel Národního muzea Praha pan Václav Bošek.

 

 

 

 

 

Člověk, kterému já osobně hodně dlužím a který stál u zrodu tehdy ještě Záchranné stanice ptactva v Plzni Doubravce. Člověk, se kterým jsem strávil osm pro mě zásadních a profesně nejdůležitějších let života. Člověk, díky kterému dnes dělám to, co dělám a mohu 28 let fungovat na Záchranné stanici živočichů v Plzni.

 

 

Pan Václav Bošek byl ale také neskutečný paličák a člověk, který se mnou od 13. prosince 1996 nepromluvil ani slovo a vydržel to až do své smrti. I přesto všechno si pana Václava Boška velice vážím a rád bych pro všechny, kteří ho znali, připomenul jeho osobu již jednou uveřejněným textem, popisujícím osm let mého života po boku tohoto velikána.

 

 

Více už zápis z kroniky klubu Rysové:
Byl konec letních prázdnin roku 1988 kousek pod Plzní u jezu tenkrát ještě nad Bukoveckou papírnou. Dva tehdy kamarádi chytají pod jezem ryby, když ……
 
Potkali jsme ho koncem léta. Tehdy jsme byli s lodí u jezu v Bukovci a rybařili jsme. Najednou koukáme, že na náhonu do papírny stojí nějaký člověk u dlouhého lískového prutu. Z dálky to vypadalo, jako že chytá ryby načerno, nevěděli jsme přesně, co tam dělá, a tak teprve až když jsme přišli blíž, koukáme, že na lískovém prutu je přivázaná tenká síť, která je napnutá nad vodou přes náhon do papírny až k druhému prutu na druhé straně. Samozřejmě nás zajímalo, k čemu síť slouží, a tak jsme se dali s „chlápkem“ do řeči a dozvěděli se, že je ornitolog a odchytává tady ledňáčky, které potom kroužkuje. Náhoda, že jsme si ho všimli. Najednou se něco zatřepetalo v síti a byl tam! Kdo? No přece „ledňáček“. Tak jsme poprvé uviděli ledňáčka na vlastní oči. Odjížděli jsme potom na lodi a doufali, že se s ornitologem ještě někdy setkáme…..

 

 

S ornitologem panem Václavem Boškem, rovněž rodákem z Plzně Doubravky, jsme se pak potkali opět u řeky Berounky zhruba po půl roce od příhody s ledňáčkem. To jsme už byli podstatně neodbytnější a vnutili se mu na další kroužkovací akce. I o tomto druhém setkání je pod nadpisem „Náš nový učitel“ pečlivě vedený záznam v naší klubové kronice.  Každopádně od tohoto momentu jsme se už pak pana Václava Boška „nepustili“ a většina dalších záznamů je spojena s jeho osobou, kroužkováním ptáků a ornitologií.

 

 

Pro mě samotného to pak byla ta nejlepší léta mého života. Poslední dva roky základní školy, celý učňák do nástupu na vojnu až po založení spolku (1992) a první roky výstavby areálu Záchranné stanice, tehdy ještě jen ptactva, jsem jezdil a trávil většinu svého volného času s naším „novým učitelem“.

 

 

 

Díky panu Václavu Boškovi jsem získal cenné ornitologické zkušenosti, určitý smysl mého života, naučil se chytat ptáky, manipulovat s nimi, dívat se kolem sebe a vnímat tu dokonalost a krásu přírody. Chodili jsme na ledňáčky na ř. Úslavu k Jiřímu, na břehule do pískovny v Bukovci, pod Chlum a do vrbiček u papírny chytat ptáky na vodu. V zimě pak na dravce a sovy na pole k Červenému Hrádku, na Ostrou hůrku nebo k Ejpovicím. Lysky černé na Bolevák a nebo se jen tak projít, podívat do „Škal“ či na „Vajzovnu“ do „Zadních“, jak vždycky říkával pan Bošek. První dva roky jsem od května do konce září téměř každý všední den vždy po škole čekal, až se pan Bošek odpoledne kolem třetí vrátí z práce (z kovárny ve ŠKODOVCE, kde pracoval), abych mohl spolu s ním a kamarádem Vláďou vyrazit někam za ptáky. Na podzim a v zimě, kdy byla brzy tma, se jezdilo na víkendy, jaro léto pak víkendy i s přespáním. Díky tomu jsem poznal i spoustu nádherných míst a lokalit mimo Plzeň. Na slavíky k Lounům do Postoloprt až k samotnému Mostu. Na Kovčínský rybník k Pačejovu na bahňáky, do Postřekova u Domažlic na slavíky modráky, rákosníky a pěnice. Na motáky pochopy do rákosin v Kněžicích, Kašticích, ve Vroutkách, Podbořanech anebo do Kláštera u Nepomuku, Životic, Tchořovic a Blatné.  To všechno byla místa, kam jsme pravidelně jezdili chytat, hledat hnízda a kroužkovat. Vlakem ráno ve tři hodiny z Hlavního vlakového nádraží Plzeň s dalekohledem na krku, notýskem a tužkou v kapse, svačinou na celý den, ornitologickými sklopkami, sítěmi či plechovkou moučných červů, vycpaným výrem, bez mobilního telefonu, GPS navigace, MP3 zvukových nahrávek hlasů ptáků a digitálního fotoaparátu.

 

 

Jak už to ale v životě bývá, tak nic netrvá věčně a bohužel i má bezstarostná ornitologická léta a praxe u pana Václava Boška jednoho dne skončila. Na podzim a v zimě 1996 po zbytečně vyhrocených neshodách ve vedení spolku odešla v důsledku hlavně mého nesmyslného a nekompromisního postoje část členské základny, mezi nimi byl bohužel i pan Václav Bošek „můj velký učitel“, který na vlastní žádost ukončil členství v DES OP přesně 13. prosince 1996. Spolu s tímto členstvím ukončil i veškerou komunikaci a kontakt s mou osobou a to vydržel téměř 25 let až do své smrti.