6.9.2021 Poslední zpráva Kryštofa

TISKOVÁ ZPRÁVA DES OP
Záchranná stanice živočichů Plzeň

6. 9. 2021

Poslední zpráva o samici čápa bílého Kryštofy z Polžic.

Většina čápů bílých je už na cestě do zimoviště a podle vysílaček jsme i my mohli v posledních letech sledovat, kde jsou a jak se jim daří. Největší počet ptáků s vysílačkami naše organizace měla a sledovala na přelomu roku 2019/2020. Mezi luňáky, motáky pochopy a mořskými orly bylo i pět čápů bílých, přičemž ze zimoviště se domů do Čech (Polžic u Horšovského Týna na Domažlicku) počátkem letošního jara vrátil jen jeden.

Čapí samice Kryštofa, původně vydávaná za samce Kryštofa, byla naším pacientem v roce 2020 a také jako jediná s „batůžkem“ téhož roku odlétla na zimoviště do Senegalu. S jarem 2021 se zase vrátila zpět, kdy 4. 4. 2021 překonala Gibraltar a přes Španělsko, Francii a Německo doletěla 13. 4.2021 až na hnízdo do Polžic.

Dne 18. 4. 2021 pak se svým čapím partnerem obsadila v Polžicích hnízdo na lampě veřejného osvětlení, proběhlo páření, začala snášet a zasedla na vejce. Po několika dnech sezení na vejcích bohužel vysílačka přestala fungovat, a tak jsme Kryštofu sledovali a kontrolovali už pouze ze země a na hnízdě poznávali podle ornitologického kroužku.

Dění na hnízdě spolu s námi sledovali i místní a spousta lidí po internetu. Dne 2. 7. 2021 jsme pak na hnízdě v Polžicích kroužkovali dvě poměrně pozdní a v tu dobu ještě nevzletná mláďata a těšili se, až začnou létat.

V tu dobu to ještě vše vypadalo v naprostém pořádku, než 27. 8. 2021 nám na stanici zazvonil telefon a přišla nečekaná zpráva. Volající z Polžic, bydlící hned vedle čapího hnízda, si všimli, že jeden z čápů vracející se na hnízdo spát, má pravděpodobně zlomenou nohu. Vyrazili jsme proto do Polžic a začali případ řešit.

Neuvěřitelná záchranná akce s překvapivým výsledkem, bohužel však smutným koncem.

Je pátek večer (27. 8. 2021) kolem 22:00 hod., stojím s kolegou Milošem Paiskerem, několika místními obyvateli a profesionálními hasiči HZSPK z Domažlic pod hnízdem čápa bílého v Polžicích. Je zataženo před deštěm, tma jako v ranci a na čapím hnízdě usazeném ve výšce cca 10 m na lampě veřejného osvětlení podle místních stojí dva mladí čápi bílí, přičemž jeden má přeraženou nohu. Lampa svítí, na hnízdo není vidět, ale čápi nás musí vidět jako na dlani.

Plán máme, řešili jsme to s Mildou v autě celou cestu do Polžic, a pokud to klapne, tak budeme pravděpodobně úplně první, kdo odchytne plně létajícího čápa na hnízdě touto metodou. Pravda, reálnou šanci na úspěšnost odchytu jsme si dávali asi tak 20%, u mladého ptáka možná 30%, ten by nemusel být tak zkušený a chytrý jako starý.

Naše zkušenosti z předešlých akcí, odhodlání, téměř absolutní tma, hasiči s hasičským žebříkem a přítomnost místních obyvatel, kteří dokázali v Polžicích na chvilku zhasnout všechny lampy, rázem zvyšují šanci odchytu na 50 %. Rozděluji úkoly, hasiči opatrně připravují hasičský žebřík, místní borec zhasíná lampy, Miloš Paisker v koši hasičského žebříku s pětimetrovou tyčí opatřenou velkým podběrákem na konci jede potmě k hnízdu. Já a druhý hasič svítíme na čápy stojící na hnízdě halogenovou baterkou každý z jedné strany a držíme oba ptáky v kuželu světel. Když byl Milda na dosah tyčí kousek od hnízda, vysunul podběrák nad čápa s poraněnou nohou a přiklopil ho k hnízdu. Zhasli jsme baterky, rozsvítili lampy a druhý čáp suverénně zmizel ve tmě.

Klaplo to! Na hnízdě i pod hnízdem zavládla radost a euforie. Povedlo se to! Máme ho! Milda vyndává čápa z podběráku a rázem je po radosti! Místo mladého čápa je to stará samice Kryštofa. Přeražený stoják pravděpodobně od zemědělské sekačky či nárazu na dráty zhruba 10 cm nad prsty pravé nohy. Zranění je staršího data, nekrotický pahýl visí pouze na šlaše, amputace spodní části bude pravděpodobně nevyhnutelná. Balíme techniku, nakládáme čápa, děkuji všem přítomným a vyrážíme na Plzeň. Následně samici Kryštofu zavírám pár minut po půlnoci do voliéry, kterou dobře zná z předešlého roku.

Veterinární vyšetření, amputace části pravé nohy a konec, který nikdo z nás nečekal.

Hned druhý den ráno (v sobotu 28. 8. 2021) kontaktuji veterináře na Veterinární klinice Vedilab Plzeň. Čápice je ve velice dobrém výživném stavu, poměrně i v dobré kondici, bohužel zranění je nevratné, staré minimálně jeden týden, spodní část nohy musí být amputována. Z rány čouhající úlomky kostí a zbytky nekrotických tkání jsou následně odstraněny, rána ošetřena a pahýl zafixován tak, aby se mohl hojit. Veterinář aplikuje čápici ATB a léky proti bolesti, my na pahýl fixujeme provizorní lehounkou duralovou náhražkou, tak aby se čápice o ni mohla alespoň opřít a trochu chodit. Ptáka úmyslně dáváme do menší voliéry na měkkou trávu a s menším bazénkem. Plán je takový, že hned v pondělí zavolám našemu kamarádovi a kolegovi Tomáši Tykalovi z Protetiky Plzeň, se kterým jsme již několikrát podobné případy v minulosti řešili.

Ono totiž vymyslet, vyrobit, osadit a zrealizovat funkční protézu na jakéhokoliv volně žijícího ptáka není vůbec žádná legrace. Většina ptáků ji následně totiž nepoužívá, značně trpí, přetěžuje zdravou končetinu a většinou vše končí úhynem či utracením zvířete. V případě Kryštofy však určitá šance byla, jelikož čápice při vší smůle měla uraženou spodní část pánevní končetiny (nohy), přičemž všechny klouby nad prsty byly funkční a zvyšovaly úspěšnost léčby i používání náhražky. To jsme koneckonců u Kryštofy viděli už druhý den, kdy se o provizorní náhražku zejména při rychlém pohybu několikrát opřela.

Ani v tomto případě však naše radost netrvala dlouho. V sobotu po zákroku Kryštofa nepřijímala potravu a z předložených lahůdek v podobě myší, jednodenních kuřátek či peruánských červů si nic nevzala. To samé se bohužel opakovalo i druhý den v neděli, ale to už protézu používala zase o trochu více.

Když jsme pak v pondělí (30. 8. 2021) ráno našli Kryštofu ve voliéře ležící bez známek života, nevěřili jsme tomu, že by boj o život tak rychle vzdala. Odvezl jsem tedy uhynulou čápici na pitvu a s napětím jsme všichni čekali, jaká přijde zpráva. Druhý den mi pak telefonoval patolog a kolega MVDr. Oto Huml s tím, že čáp uhynul na rozsáhlá vnitřní poranění - natrženými játry a hematomem na hrudi, způsobeným pravděpodobně pádem z velké výšky, nárazem na překážku či po střetu s automobilem. Zajímavé na tom bylo, že poranění nohy bylo jednoznačně staršího data než vnitřní poranění, v jejichž důsledku čápice uhynula.

A tady příběh čapí samice Kryštofy bohužel definitivně končí. To, co se opravdu stalo, se pravděpodobně už nikdy nedozvíme, i tento případ je jen dalším smutným důkazem toho, že soužití volně žijících zvířat v blízkosti lidí a lidských sídel nemusí být vždy výhodou a pozitivem.

Na úplný závěr mi dovolte už jen jednu větu přírodovědce Josefa Vágnera, která mě zaujala při nedávné návštěvě ZOO Dvůr Králové: „Nikdy nesplatíme zvířatům to, co jsme jim dlužni“ a já bych jen drze dodal: „Ani kdybychom tisíckrát chtěli!“

Samice čápa bílého Kryštofa - životopis

- 21. 7. 2017 kroužkovaná námi jako nevzletné mládě na hnízdě v Brodu nad Tichou (TC),

- 19. 6. 2020 setkání po třech letech jako náš pacient od Města Touškova (PS), kde propadla příhradníkovou konstrukcí radiovysílače a potloukla se natolik, že nemohla několik týdnů létat,