TISKOVÁ ZPRÁVA DES OP
Záchranná stanice živočichů Plzeň
11. 2. 2022
Spodní text a obsah této tiskové zprávy jsem psal už koncem ledna a v momentě, kdy jsem ji dopsal a chtěl už konečně poslat (neděle 6. 2. 2022), jsem si jen tak na chvilku „odskočil“ na rybník Košinář k poraněné labuti. To, že se však domů k počítači vrátím až za pět dní po neplánované operaci levého kolene, jsem v ten moment ještě vůbec netušil.
Je neděle 6. 2.2022, přijíždím autem po stezce od Seneckého rybníka směrem k Šídlovskému, když v tom vidím nahlášenou labuť velkou se zakrvácenou nohou, jak kulhá suchou trávou k otevřené vodní hladině rybníka. Zabouchl jsem dveře od auta a vyběhl přímo za ní s tím, že ji odchytím a zkontroluju. Dva metry od labutě jsem však chybně šlápl, ozvalo se hlasité „rup“ a s bezvládnou levou nohou jsem se skácel k zemi.
V ten moment mi bylo jasné, že labuť už nechytím a hlavou mi proběhlo, že právě teď i mě nekompromisní přirozený přírodní systém vyřadil z chovu, tak abych nezabíral místo zdravým, perspektivním a pro populaci přínosnějším mladým jedincům.
Kdyby mě totiž nenašli Dvořákovi, nepomohli mi do auta, neodvezli do Fakultní nemocnice Plzeň a tady se mě neujal profesionální tým skvělých lékařů a zdravotníků FN, tak byste dnešní tiskovou zprávu nedostali a ze mě by zbyl v rákosí u rybníka Košinář maximálně jen ohlodaný hrudní koš s mou typickou černou brašničkou.
Děkuji všem, co mě vyrvali ze spárů nekompromisního přirozeného přírodního systému a pouze oznamuji, že tím můj boj o přežití nekončí, jelikož teď dva měsíce k radosti rodiny a členů DES OP budeme všichni muset fungovat s mou ortézou.
Je neděle 6. 2.2022, přijíždím autem po stezce od Seneckého rybníka směrem k Šídlovskému, když v tom vidím nahlášenou labuť velkou se zakrvácenou nohou, jak kulhá suchou trávou k otevřené vodní hladině rybníka. Zabouchl jsem dveře od auta a vyběhl přímo za ní s tím, že ji odchytím a zkontroluju. Dva metry od labutě jsem však chybně šlápl, ozvalo se hlasité „rup“ a s bezvládnou levou nohou jsem se skácel k zemi.
V ten moment mi bylo jasné, že labuť už nechytím a hlavou mi proběhlo, že právě teď i mě nekompromisní přirozený přírodní systém vyřadil z chovu, tak abych nezabíral místo zdravým, perspektivním a pro populaci přínosnějším mladým jedincům.
Kdyby mě totiž nenašli Dvořákovi, nepomohli mi do auta, neodvezli do Fakultní nemocnice Plzeň a tady se mě neujal profesionální tým skvělých lékařů a zdravotníků FN, tak byste dnešní tiskovou zprávu nedostali a ze mě by zbyl v rákosí u rybníka Košinář maximálně jen ohlodaný hrudní koš s mou typickou černou brašničkou.
Děkuji všem, co mě vyrvali ze spárů nekompromisního přirozeného přírodního systému a pouze oznamuji, že tím můj boj o přežití nekončí, jelikož teď dva měsíce k radosti rodiny a členů DES OP budeme všichni muset fungovat s mou ortézou.
Drama a smrt v přírodě
Úhyn poraněné jiřičky číslo 1649
Tak trochu v rozpacích vám oznamujeme, že nám po čtyřech měsících snahy o léčbu a záchranu uhynula (v úterý 25. 1. 2022) v Záchranné stanici živočichů Plzeň „naše“ jiřička obecná číslo 1649.
Příběh jiřičky, která nestihla spolu s ostatními odlétnout na zimoviště do Afriky, jelikož ji dne 22. 9. 2021 v Plzni Bukovci srazilo auto a zůstala přes zimu s poraněným křídlem na naší ZSŽ, jsme Vám už několikrát představili.
Úhyn poraněné jiřičky číslo 1649
Tak trochu v rozpacích vám oznamujeme, že nám po čtyřech měsících snahy o léčbu a záchranu uhynula (v úterý 25. 1. 2022) v Záchranné stanici živočichů Plzeň „naše“ jiřička obecná číslo 1649.
Příběh jiřičky, která nestihla spolu s ostatními odlétnout na zimoviště do Afriky, jelikož ji dne 22. 9. 2021 v Plzni Bukovci srazilo auto a zůstala přes zimu s poraněným křídlem na naší ZSŽ, jsme Vám už několikrát představili.
V posledním článku, který jsme Vám posílali, zazněla i informace, že byť vše vypadá nadějně a idylicky, tak jiřička má problém hlavně s délkou dne, nedostatkem sluníčka a náhražkou přirozené potravy.
Její chov ve vytápěné ubikaci na ošetřovně s miskou plnou moučných červů vyvolával pocit pohody, ale jak se ukázalo, tak tomu tak nebylo.
Prostě příroda má v tomto ohledu úplně jasno. V důsledku kumulace hned několika faktorů bylo zvíře vyřazeno z populace, přírody a potažmo i z našeho chovu. Přesněji, nefunguješ, nejsi tam, kde máš být, jsi slabý, poraněný, pro přírodu a zdravou populaci bezcenný! Svým přežíváním zabíráš místo jiným, bereš jim potravu i místo na slunci, bez dalšího přínosu, tím pádem končíš. Tečka.
Pro mnohé z lidí a s přibývajícím věkem i pro mou osobu takováto realita přírodního výběru a zachování zdravé populace „nic moc“. Ale co se dá dělat, příroda si nemůže dovolit v těchto případech žádný soucit ani výjimky.
Takže jaký je závěr a co z toho plyne? Jiřička se jara nedožila, možná že jsme ji zcela zbytečně jen čtyři měsíce trápili a pro nás od přírody jasný vzkaz, že příště se takovýto případ má vyřešit úplně jinak.
Ještě uvidíme, jak to dopadne s její sestřenicí vlaštovkou, o kterou se z úplně stejných důvodů stará paní Jana s partnerem panem Karlem z Plzně. Možná budou úspěšnější a díky nim vlaštovka s blížícím se jarem dostane druhou šanci.
Vzorní, ale nekompromisní rodiče!
O labutím páru původně se třemi mláďaty z Pekelného rybníka u Vejprnic, plného rybářských vlasců a odpadků, jste určitě už několikrát slyšeli.
Jenom v roce 2021 jsme v rámci činnosti ZSŽ Plzeň na této lokalitě několikrát zasahovali zejména při záchraně labutích mláďat, zamotaných do rybářských vlasců.
Dále o dění na této lokalitě podrobně a v pravidelných intervalech (téměř každý den) informuje na sociálních sítích paní Gabriela Černá, která se svým partnerem Jiřím nechyběla ani na žádné záchranné akci.
Paní Gabriela Černá je zároveň i autorkou dnešních naprosto unikátních fotografií, na kterých je vidět, jak labutí samec a současně otec vyhání z rybníka svá dvě loňská mláďata a připravuje sebe i lokalitu na další hnízdění.
I tady platí pravidlo vzorných rodičů, kteří svým mláďatům dali, co mohli, chránili je od snesení prvního vejce až do vzletnosti a teď, s blížícím se jarem jim příroda velí, že je třeba se připravit na mláďata další, ta loňská z teritoria vytlačit. Kolikrát to dojde až tak daleko, že své mládě pokud je slabé a defektní dokonce při těchto potyčkách i zabijí! Pokud ho tedy nezabili už hned po vylíhnutí a v průběhu hnízdění. Pro přírodu zcela běžný vzorec chování zodpovědných rodičů, standardní i logická situace, navíc nezbytně nutná pro zachování rodu a zdravé populace.
Pokud se ale na věc budeme dívat optikou a vnímáním nás lidí, tak zcela určitě se opět najde skupina těch citlivějších, většinou právě slabších, která bude chtít nad chováním labutího samce moralizovat a zahltí sociální sítě hypotézami o psychicky nemocném samci, krvelačných rodičích a neschopných zvířecích záchranářích.
Každopádně ať už na dění na Pekelném rybníku použijete jakýkoliv úhel pohledu tak to, co se tam děje a nafotila paní G. Černá, je naprosto normální a v přírodě u labutí právě teď i nezbytně nutné!
Navíc labutí rodiče, opět v naší řeči, patří k těm nejsvědomitějším a nejbojovnějším rodičům z ptačí říše. Za životy svých mláďat jsou schopni položit i svůj život, když se kolikrát na kolejích při převádění rodiny postaví jedoucí vlakové soupravě, nebo dvakrát většímu volně pobíhajícímu psovi. Ale jak přijde další hnízdní sezóna, hormony v krvi jim s prodlužujícím se dnem a sluníčkem jasně velí: „Přišel čas na nové povinnosti, a to na zajištění dalších mláďat pro stabilní, zdravou a životaschopnou populaci.“
Jenom v roce 2021 jsme v rámci činnosti ZSŽ Plzeň na této lokalitě několikrát zasahovali zejména při záchraně labutích mláďat, zamotaných do rybářských vlasců.
Dále o dění na této lokalitě podrobně a v pravidelných intervalech (téměř každý den) informuje na sociálních sítích paní Gabriela Černá, která se svým partnerem Jiřím nechyběla ani na žádné záchranné akci.
Paní Gabriela Černá je zároveň i autorkou dnešních naprosto unikátních fotografií, na kterých je vidět, jak labutí samec a současně otec vyhání z rybníka svá dvě loňská mláďata a připravuje sebe i lokalitu na další hnízdění.
I tady platí pravidlo vzorných rodičů, kteří svým mláďatům dali, co mohli, chránili je od snesení prvního vejce až do vzletnosti a teď, s blížícím se jarem jim příroda velí, že je třeba se připravit na mláďata další, ta loňská z teritoria vytlačit. Kolikrát to dojde až tak daleko, že své mládě pokud je slabé a defektní dokonce při těchto potyčkách i zabijí! Pokud ho tedy nezabili už hned po vylíhnutí a v průběhu hnízdění. Pro přírodu zcela běžný vzorec chování zodpovědných rodičů, standardní i logická situace, navíc nezbytně nutná pro zachování rodu a zdravé populace.
Pokud se ale na věc budeme dívat optikou a vnímáním nás lidí, tak zcela určitě se opět najde skupina těch citlivějších, většinou právě slabších, která bude chtít nad chováním labutího samce moralizovat a zahltí sociální sítě hypotézami o psychicky nemocném samci, krvelačných rodičích a neschopných zvířecích záchranářích.
Každopádně ať už na dění na Pekelném rybníku použijete jakýkoliv úhel pohledu tak to, co se tam děje a nafotila paní G. Černá, je naprosto normální a v přírodě u labutí právě teď i nezbytně nutné!
Navíc labutí rodiče, opět v naší řeči, patří k těm nejsvědomitějším a nejbojovnějším rodičům z ptačí říše. Za životy svých mláďat jsou schopni položit i svůj život, když se kolikrát na kolejích při převádění rodiny postaví jedoucí vlakové soupravě, nebo dvakrát většímu volně pobíhajícímu psovi. Ale jak přijde další hnízdní sezóna, hormony v krvi jim s prodlužujícím se dnem a sluníčkem jasně velí: „Přišel čas na nové povinnosti, a to na zajištění dalších mláďat pro stabilní, zdravou a životaschopnou populaci.“
Děkuji paní Gabriele Černé za její úžasné fotografie i odchyt mladého labutího samce, kterého otec vyhnal z rybníka do zastavěné části Vejprnic. Mládě jsme okroužkovali a převezli na řeku Berounku na Doubravku ke svatému Jiří, kde je místa dost a nikomu tam nevadí.
Dál už je to na něm, přírodě a populaci.
Dál už je to na něm, přírodě a populaci.
Ta samá akce na návesním rybníku v Trhanově na Domažlicku. Tentokrát s Radkem Zemanem.