8. 7. 2023 Když jde indián do důchodu

 
Jako každý rok jsem i letos právě v tomto období v jednom kole a nevím, co dříve. Navíc letos jsem ještě ani nezačal psát „Celkovou roční zprávu za rok 2022 o činnosti DES OP a ZSŽ Plzeň“ a to, co Vám teď posílám, jsem v rámci duševní očisty upřednostnil a prostě napsat musel.

Možná je to tím, že stárnu, možná je to jen určitá forma, jak se z toho vypsat (vypovídat) a ulevit si. Ale úplně stejně to může být i jen prostý alibismus, mindrák, senilita či všude přítomná ukřivděnost a pocit, že když to prostě napíši a pošlu, tak se něco změní?

Ať už je za tím cokoliv, věřte, že jsem k tomu, co posílám, měl své důvody a že mi bude velikou ctí, když si to třeba jen přečtete.

A ještě než pošlu „příšernost“ o nepořádku kolem popelnic a separovaného sběru, tak posílám "příběh" člověka, kterého si osobně velice vážím, jelikož i díky němu vnímám hodně věcí v přírodě tak, jak jsou, a dělám to, co dělám.

Když jde indián do důchodu.

Znám ho od svého dětství, po vyučení jsem s ním dokonce i chvilku pracoval v Západočeských plynárnách a občas se potkáme i dnes.

Řeč je o známém plzeňském "severoamerickém indiánovi" Jiřím Kohoutovi, který se svou manželkou Líbou a rodinou již několik let provozuje WestPark Plzeň kousek od plzeňské zoologické zahrady.

 

 

Jirka byl odjakživa indián tělem i duší, pravděpodobně z klukovské hry se postupem času stal jeho koníček, následně i práce, podnikání a dnes už i živobytí.
 
Pamatuji si na éru, kdy v hluboké totalitě jezdili téměř každý víkend s Trabantem a kamarády tábořit na Kosí potok (na palouk zvaný Žlutý květ), kde trávili všechen svůj volný čas a zdokonalovali se v táboření a kultuře severoamerických indiánů.

Když pak jednou za čas mohli vyjet do východního Německa na sraz stejně zaměřených přátel a organizací, byl to pro ně svátek největší a také jediná možnost, jak si vyměnit nejenom zkušenosti, ale i různé materiály, katalogy, artefakty a poznatky. Červený kámen Katlenit z krve indiánů na hlavičku dýmky, kůže z kojota, mývala či lebku bizona, korálky, šlachy, pera, to vše byly věci, které pro indiány měly cenu zlata!

 

 

Po revoluci se otevřel nejenom trh, ale i možnosti. Najednou nebyl problém se dostat až do samotné Ameriky a vidět všechno v reálu.  
 
Každopádně postupem času i Jirka odešel z Plynáren a začal se naplno věnovat svému koníčku a řemeslu, které uměl a umí dodnes. S manželkou Líbou mají krámek v Čelakovského ulici doslova našlapaný od podlahy až ke stropu westernovými oděvy, doplňky a věcmi. Šijí týpí, vyrábí originál indiánské doplňky, provozují profesionální fungující e-shop a dnes i West Park.

 

 

Vše co dělají, dnes už i se svými dětmi a vnoučaty, se vždy točilo a točí kolem  divokého západu Severní Ameriky, indiánů, kovbojů, zlatokopů a trempů.
 
Areál, kde si u vstupu přečtete slogan: “ Vítáme Vás na místě, kde ožívá divoký západ“ je místem, kde si v dobových kulisách můžete objednat a domluvit parádní firemní akce na klíč, či zábavný půlden pro školní zájezdy, dětské kolektivy i jednotlivce.

 

 

Je to místo, kde šípy a tomahawky létají vzduchem, na ohni si upečete výborné  indiánské placky, zní indiánská hudba a uvidíte „opravdové“ indiány, které jste ještě nikdy neviděli.
 
Je to místo, kde ožívá historie a lze si alespoň na chvilku vyzkoušet to, o čem jste třeba jako děti snili anebo viděli ve filmu či četli. Ve skutečnosti je to ale i pořádný kus života jednoho „severoamerického indiána“ z Čech, který to tady precizně a se smyslem pro detail pro Vás i sebe udělal a postavil.

 

 

Letos (až potáhnou bizoni prérií) se ze „severoamerického“ náčelníka Wapahy kmene Wiyohpeyata (Jiřího Kohouta) stane oficiální český důchodce. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak by to asi bylo u opravdových indiánů v době dávno minulé? Možná, že by se z něj stal šaman, vstoupil by do rady starších a u ohně by měl čestné místo hned vedle držáku posvátné náčelnické dýmky. Následně by jen v klidu pokuřoval, léčil, vyjednával s bledými tvářemi a předával své zkušenosti mladším, zbrklým a méně zkušeným.

Foto po 30 letech.

 

 

No nevím, nevím, jak to bude praktikovat tady u nás, ale i dnes a ve svém věku se stále snaží ukázat dětem, že přírodní národy uměly a musely vždy žít v souladu s přírodou, měly svou kulturu a hlavně uměly i to, co my jsme už dávno zapomněli.

 

 

Závěr.

Možná si řeknete, že takový člověk  si celý život jen hrál a ještě na tom vydělává! Ale opak je pravdou. Jirka tak celý život opravdu žil a díky tomu žil poctivě, čestně a vždy tak, aby nikomu ani ničemu neškodil.
 
Navíc nikdy nikomu nic nevnucoval, přesto jeho rukama prošlo nespočet lidí, kteří se chtěli naučit třeba jen rozdělávat oheň křesadlem, meditovat v týpí, dát si potní chýši  anebo si jen ušít bederní roušku či indiánské mokasíny.

Koneckonců i já mám doma svou vlastnoručně vyrobenou indiánskou lžíci z kravského rohu a kapsičku vyšívanou korálky od samotného náčelníka. Díky Jirkovi jsem kouřil posvátnou dýmku z červeného kamene, jedl placky z kamene, pil meltu a spřádal s ním u ohně debaty znakovou řečí či lakotským nářečím.

 

 

Jiří Kohout při programu pro školní děti.

Tématem je indiánský tanec jako symbol dorozumívání, pokory a uctívání bohů, předků a darů přírody.

 

 

 

 

 

Spolu s ním tančí i dcera Petra a nárazově i všechna jeho vnoučata.